Každý původce podnikového průmyslového práva, na něž zaměstnavatel uplatnil majetkové právo, má vždy nárok na vyplacení přiměřené odměny od zaměstnavatele. Právo na odměnu vzniká písemným oznámením zaměstnavatele na nabídku původce, že si činí nárok na vynález, užitný nebo průmyslový vzor nebo zlepšovací návrh. Kriteriem pro vznik nároku na odměnu u podnikových průmyslových práv tedy není udělení patentu nebo osvědčení o zápisu do rejstříku.

Nevyužije-li zaměstnavatel zákonem danou lhůtu, přechází právo přihlásit nové řešení k ochraně zpět na původce - zaměstnance. Zaměstnanec takto získá legální právo přihlásit řešení k průmyslově právní ochraně sám na sebe, a to jako vlastník těchto průmyslových práv. Hlídání lhůty je u podnikových průmyslových práv pro zaměstnavatele velmi důležité, protože zmeškání lhůty nelze prominout.

Trochu odlišný je postup u podnikového průmyslového vzoru. Zde musí zaměstnavatel po nabídce zaměstnance do tří měsíců podat přihlášku průmyslového vzoru (jde o módní vzory, designy výrobku apod.). Nepodá-li zaměstnavatel v uvedené lhůtě přihlášku, přechází právo zpět na původce. Učiní-li zaměstnavatel v této fázi chybu, bude ji moci napravit pouze uzavřením licenční smlouvy nebo smlouvy o převodu práv z původce na zaměstnavatele.

Pro výši odměny původce za podnikové průmyslové právo jsou rozhodující zejména tato kritéria:

• Technický a hospodářský význam průmyslového práva, s nímž souvisí ekonomický přínos prokazatelný z informační soustavy zaměstnavatele ať již přímo, nebo ekonomickým rozborem. V některých případech se hodnotí přínosy z výroby, v jiných užitek z udělených licencí apod., vše závisí na konkrétních podmínkách toho kterého případu.
• Materiální a finanční podíl zaměstnavatele na vytvoření průmyslového práva. Tento podíl nemůže být nikdy nulový.
• Rozsah pracovních úkolů původce podle pracovní náplně nebo podle zadaných pracovních úkolů.
• Podíl nového řešení na výrobku, zařízení, výrobní lince apod. Tento podíl nelze opominout, protože do přiměřené odměny nepatří přínosy z vlivů nesouvisejících s novým řešením.

Pod pojmem pracovní poměr, resp. pracovně právní vztah je třeba rozumět vztah založený pracovní smlouvou, dohodou o provedení práce, dohodou o pracovní činnosti, smlouvou o dílo, smlouvou o výzkumu a vývoji a pod.

Pro zaměstnance - původce je důležité ustanovení zákona v tom, že právo např. na patent přechází na zaměstnavatele tehdy, není-li smlouvou stanoveno jinak. Pokud tedy zaměstnavatel schválil v pracovní smlouvě doložku (z pohledu zaměstnavatele nevýhodnou), že všechna nová řešení, která zaměstnanec vytvoří v rámci pracovního poměru, si nebude nárokovat, pak zaměstnanec si může jednoznačně všechna tato řešení přihlašovat sám jako původce.

Pasáž zákona o znění pracovní smlouvy je důležitá například u designérů. Pokud si designer vyhradí ve smlouvě o provedení díla, že odevzdá dílo podle zadaných parametrů, ale že uplatňuje právo pro sebe přihlásit řešení jako průmyslový vzor, pak získá smlouvou právo přihlásit si svůj design k ochraně. Zadavatel však bude mít právo využívat výsledek objednané práce ve smyslu smlouvy za cenu v ní smluvenou (vhodné ve smlouvě jednoznačně upravit).

ZLEPŠOVACÍ NÁVRHY

Za zlepšovací návrh se pokládají technická, výrobní nebo provozní zdokonalení, jakož i řešení problémů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a životního prostředí, s nimiž má zlepšovatel právo nakládat.

Takové právo vznikne pouze v případě, že předmět obsažený ve zlepšovacím návrhu je mimo sféru duševního vlastnictví jiného. Tuto podmínku zlepšovatel nesplňuje, pokud nabízené řešení vytvoří ke splnění pracovního úkolu k zaměstnavateli, za který je placen mzdou. Pracovní úkol zaměstnance vyplývá zejména z popisu práce nebo pracovního příkazu. Takto vytvořená řešení se stávají součástí obchodního majetku podniku zaměstnavatele. Zlepšovatel rovněž nemůže nakládat se skutečnostmi, které jsou předmětem obchodního tajemství, nemůže nakládat se stávajícím obchodním majetkem zaměstnavatele - dosavadní výsledky vědeckotechnických prací, průmyslové a jiné duševní vlastnictví. Právo ze zlepšovacího návrhu nevznikne rovněž v případě, kdy tomu brání práva z patentu nebo zapsaného průmyslového vzoru.

Zlepšovatel je povinnen nabídnout zlepšovací návrh svému zaměstnavateli, jestliže se zlepšovací návrh týká oboru práce nebo činnosti zaměstnavatele. Nabídková povinnost nevyplývá pouze z pracovního, popřípadě členského poměru k zaměstnavateli, ale i z obdobného pracovně právního vztahu, např. z dohod konaných mimo pracovní poměr. Je-li zlepšovací návrh výsledkem práce několika zlepšovatelů, mají tuto povinnost všichni.

Obor práce nebo činnosti zaměstnavatele není shodný s předmětem činnosti zapsaným v obchodním rejstříku. Jde o pojem širší, zahrnující veškeré činnosti zaměstnavatele související s podnikáním. Pokud se zlepšovací návrh netýká oboru práce nebo činnosti zaměstnavatele, může zlepšovatel se svým řešením volně nakládat.

Právo využívat zlepšovací návrh vzniká uzavřením smlouvy mezi zaměstnavatelem a zlepšovatelem o přijetí nabídky zlepšovacího návrhu a odměně za něj. Toto ustanovení se vztahuje nejen na zaměstnavatele, ale i na další podnikatele. Využití zlepšovacího návrhu bez uzavření smlouvy se zlepšovatelem je využitím bez právního důvodu a zlepšovatel se může domáhat ochrany z porušování práv.

Zlepšovatel má právo bez omezení nakládat se zlepšovacím návrhem, jestliže s ním zaměstnavatel ve lhůtě dvou měsíců od nabídky zlepšovacího návrhu neuzavřel smlouvu. Lhůta pro uzavření smlouvy má povahu lhůty propadné pouze pro nakládání s návrhem vůči jinému. I po jejím uplynutí však lze uzavřít smlouvu se zlepšovatelem.

KNOW - HOW

Za know-how v právním slova smyslu nelze považovat vynálezy, které jsou předmětem speciální ochrany podle patentového zákona. To však platí pouze o vynálezech chráněných patenty. Podnik nebo původce má možnost vynález k ochraně nepřihlásit, ale utajovat jej.

Takto nepatentovaný (nebo i nepatentovatelný) vynález lze nepochybně považovat za know-how. Ochrana vynálezu patentem je samozřejmě účinnější, než ochrana nepatentovaného vynálezu jeho utajením. Na rozdíl od majitele patentu nemá majitel know- how možnost zakázat dispozici s tímto řešením. Náhrada ve vztahu k tomu, kdo toto řešení vyzradil, nikdy nevynahradí způsobenou újmu.

Pokud jde o vztah know-how k užitným a průmyslovým vzorům, je situace obdobná jako u vynálezů.

U zlepšovacích návrhů lze konstatovat, že v podstatě každý zlepšovací návrh je určitým typem know-how.

Know-how lze poskytovat třetím stranám na smluvním základě a to obvykle licenční smlouvou. Klasická licenční smlouva, jejímž předmětem je pouze poskytnutí know-how, nebývá příliš častá. Častější jsou případy, kdy předmětem licenční smlouvy je poskytnutí práva z vynálezu nebo užitného či průmyslového vzoru a know-how tvoří nedílnou součást takto poskytnutého práva.